
Láska bolí
26. června 2010 v 23:32 | April^^ | Píšem dažďovými kvapkami...
Toto patrí ešte k článku pred týmto. V mojom momentálnom citovom rozpoložení nie som schopná uvažovať normálne. Preto som si dovolila skopírovať z môjho minulého blogu túto báseň... pripadá mi teraz neskutočne blízka. Dúfam že to pochopíte.
Oči, sledujúce ťa deň čo deň,
zmätené, túžiace, zradené.
Hľadajúc tvoju tvár v dave
plný šedých tvárí,
úprimný smútok odrážajúc
zrkadlo duše.
Pery, šepkajúce tvoje meno,
plné, nesmelé, nežné.
Volajúce ťa späť do oblakov
hlasom ľútosti,
keď zo zeme padnutých
niet mosta ani cesty.
PS: Vďaka Jožke za pochopenie :)
Komentáře
totu jsem ještě nečetla..... seš prostě básník.... :)
..a k tomu minulýmu článku, někdy kluci nejsou ti co udělají první krok a musíš ty sama.. a platonická láska je na prd, protože tě to žere uvnitř, takže někdy je lepší to risknout, protože..stejně nemáš co ztratit :) .. (no, já tady melu a sama bych první rok neudělala, haha
ale jen tak nezávazně s ním navázat řeč neuškodí :) jenže co už teď, když ti uteče... ale pro příště ;P
Krásna :) Láska je choroba, ktorá má asi tú najkrajšiu rekonvalescenciu na svete :)
A tá príde :)
krásná, blízká ...