Home, sweet home!

27. července 2010 v 20:55 | April^^ |  Tancovanie v daždi a iné úlety
No, tak som späť z Chorvátska. Mohla by som tu vyrozprávať x takých blbostí, že tam bolo úžasne a nádherne, že tam bolo krásne počasie a že tam neboli žiadne komáre. Ale akonáhle niečo také napíšem, zmažem to. 
Som neuveriteľne rada, že som konečne doma.
Tam, v Chorvátsku, som si totiž všimla veľa vecí. Jednou z nich- asi tá najhlavnejšia- sú pravidelné hádky. Hádam sa úplne so všetkými. S bratmi aj s rodičmi. S chalanmi by som to ešte prežila- veď to nebolo až také hrozné. Hádame sa viac- menej zo srandy, aj keď niekedy to už bolo vážne. Viac ma trápia hádky s mojou mamou. Je to hrozné. Niekedy som až mala pocit, akoby bola niekto cudzí.
A čo som si ešte všimla? Už viem, prečo sa stále zamykám do mojej izby. Prečo toľko čítam a prečo musím stále brnkať po strunách. Aby som unikla pred ostatnými. Aby som nebola s nimi a nehádala sa s nimi. Pretože na dovolenke som mala s chalanmi spoločnú izbu a... nebol ani jeden jediný deň bez hádky. Najhoršie na tom bolo, že som nemohla pred nimi utiecť. Maximálne na desať minút, keď som sa zamkla na záchode. Inak som bola ako v klietke. 
Tým hádkam ale nechápem. Spôsobujem ich ja? Môžem za ne ja? Moja povaha... alebo tvrdohlavosť? Nikdy som nebola problémová. Nikdy. Vždy som bola poslušné malé dievčatko. Nehádala som sa. Bola som ku každému milá. 
Len mi nehovorte, že toto je puberta. Lebo ak je, chcem sa vrátiť do môjho detstva... Chcem späť svoje farbičky, Káčera Donalda a cukríky!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krabička Krabička | 27. července 2010 v 21:55 | Reagovat

vítej zpátky! :)) k problému hádek mám takovou teorii: nebyly by, kdyby všichni souhlasili a kdyby všichni souhlasili, tak k čemu by to bylo? :)) se stále přikyvujícim člověkem nic nevyřešíš ;)

2 Andie* Andie* | Web | 28. července 2010 v 6:52 | Reagovat

Neni to puberta, je to zvyk, že doma máš kde pred tým všetkým uniknúť a tu nemôžeš a proste to neni často a tak ste sa hádali. Ach, ja práve odchádzam a ty prichádzaš, škoda. :( Zbožňujem croatiu.

3 Jenny Jenny | Web | 28. července 2010 v 20:27 | Reagovat

Taky z Chorvatska:) Nevěš hlavu, takhle to bude asi u více lidí. Já tam bydlela se dvěma kamarádkama v karavanu a taky mi za těch 10 dní pěkně lezly krkem. Co deset, už po třech dnech jsme se hádaly kvůli kravinám. V takových situacích si člověk více všímá zlozvyků jiných, které mu vadí. Byla jsem s nimi stále a některé jejich řečí, názory, mě zkrátka nehorázně iritovaly. Podle mě je to normální, že když jsi s někým na omezeným prostoru, že si prostě za chvíli začnete brnkat na nervy. Každá povaha je jiná a rozdíl vede ke konfliktu (jak mi vštípila do hlavy učitelka psychologie :D )

4 naivety naivety | Web | 30. července 2010 v 22:08 | Reagovat

Nikdy jsem nikde u moře nebyla, ale stačilo mi jet někde u nás do Česka, abych si potvrdila to, co čeho jsem si začala všímat doma. Nemám sice sourozence, ale pořád se hádám s našima. Není snad jediná věc, kvůli které nevznikne v rozhovoru hádka. Mrzí mě to, ale na druhou stranu jsem si tak zvykla, že jsem akorát nervní a city jdou asi stranou. Od zítra jedu s našima pryč na osm dní. Už teď je to pro mě katastrofa..
Určitě to není puberta. Buď ráda, že máš doma kam utést a něco, čím se zabavit. Tyhle dny byly kritický, ale doma už to bude zase pod kontrolou pokoje, knížky a kytary. :)

5 Charlie Charlie | Web | 31. července 2010 v 12:40 | Reagovat

Ale to môže byť puberta. Alebo ponorková choroba. Moji rodičia aj súrodenci ma už z nášho 16-ročného spoločného pobytu tak neuveriteľne štvú.....Niekedy sa nemôžem dočkať dňa kedy odídem. Potom "vytriezviem" a nechcem nikdy odísť..a potom prídu hádky a všetko odznova :)

6 Saša Saša | E-mail | Web | 31. července 2010 v 15:06 | Reagovat

Ty si si proste zvykla, že máš svoju vlastnú izbu. A kedykoľvek sa môžeš rodine ospravedlniť.

7 V.F. V.F. | Web | 31. července 2010 v 15:49 | Reagovat

ja sa s bratom hádam takmer každý deň. máme totiž spoločnú izbu (a to mám 16 a on 18! je to des) ale jednoducho.. keď si stále s niekym, je jasné, že si po čase začnete liezť na nervy trochu. naši sa najprv strašne rozčuľovali, že sa stále hádame. a potom povedali, že si tak zrejme "prejavujeme lásku". a tiež sa občas hádam s rodičmi. myslím, že je to normálne... teda jasné, niekedy sa kvôli tomu cítim blbo, ale ono sa to vždy nejak urovná a proste je to tak
tiež by som sa niekedy najradšej vrátila do detstva. tie bezstarostné časy, kedy mojim jediným problémom bolo, že som nechcela chodiť do škôlky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama